Experimentální výzkumná metoda nepřímého zjišťování ↗jazykových postojů, resp. postojů k ↗jazykovým společenstvím. Používá se od 60. let 20. stol. a stala se jednou z hlavních metod sociální psychologie jazyka.

M.g.t. spočívá v přehrávání hlasových stimulů (obvykle jednoho, tedy téhož kratšího vyprávění) v různých jazycích nebo jazykových ↗varietách respondentům. Ti mají na základě svého dojmu ohodnotit přehrávané mluvčí (např. jejich přátelskost, úroveň vzdělání, úspěšnost apod.). Hodnocení probíhá na několikabodových (obvykle pěti- až sedmibodových) škálách, vhodných ke statistickému zpracování. Někteří mluvčí vystupují v experimentu vícekrát s projevy (vyprávěními) v různých jazycích/varietách. Jejich opakování v těchto různých jazykových podobách (guises) se respondentům obvykle zastírá proložením jejich projevů projevy jiných mluvčích, kteří hrají roli vycpávek (fillers). Vezměme si například jazyky A a B, které sledujeme, a mluvčí 1, 2 a 3. Seřazení stimulů A a B pak může vypadat takto: 1A, 2A, 3B, 1B. Mluvčí 1 se zde opakuje se svým vyprávěním jednou v jazyce A, podruhé v jazyce B, a mluvčí 2 a 3, kteří vystupují jen jednou, zde hrají roli vycpávek. Hodnocení projevů téhož mluvčího v různých jazycích/varietách se pak spárují (zde 1A s 1B) a porovnají mezi sebou (match). Protože mluvčí je týž a obsah projevů (vyprávění) také, případný rozdíl se považuje za rozdíl v hodnocení jazyků/variet, resp. společenství lidí, kteří jimi mluví. Klasické použití metody je popsáno u ✍Lamberta & Hodgsona ad. (1960).

M.g.t. coby nepřímá metoda je určena k výzkumu situací, v nichž by přímé dotazy n. přímé odpovědi mohly být společensky nepřijatelné, politicky nekorektní, nepříjemné apod., anebo když si respondenti své postoje neuvědomují. Protože se při m.g.t. mají zaměřit na konkrétní mluvčí, předpokládá se, že tak spíše projeví svůj bezprostřední postoj, než by tomu bylo v odpovědi na přímý dotaz. V některých variantách m.g.t. se jako stimuly používají psané texty místo zvukových nahrávek; v jiných se nepoužívají vycpávkové hlasy. Verbal-guise technique je varianta, v níž se mluvčí neopakují – pro každý jazyk/varietu je mluvčí různý. Výhodou této varianty je potenciálně vyšší míra autentičnosti projevů a snadnější nalezení mluvčích pro zkoumané jazyky/variety, protože lze zaangažovat i monolingvní/monovarietní osoby. M.g.t. oproti tomu vyžaduje multilingvní/multivarietní mluvčí, kteří znějí ve všech zkoumaných jazycích/varietách stejně plynule a stejně přirozeně. Pomocí verbal‑guise technique lze tedy do výzkumu zahrnout i jazyky/variety, pro které by se těžko hledali takoví vyvážení vícejazyční mluvčí. Nevýhodou však je, že rozdílná hodnocení se mohou týkat spíše individuálních řečových kvalit mluvčích než jazyků/variet. K minimalizaci vlivu tohoto faktoru se proto můžou zaangažovat mluvčí s podobnými hlasovými vlastnostmi a stylem řeči. Jiná varianta, open-guise technique (✍Soukup, 2013), počítá na rozdíl od m.g.t. s tím, že respondenti vědí, že mluvčí vystupují v experimentu vícekrát. Nejsou proto instruováni, aby hodnotili mluvčí, ale aby hodnotili dojem, jaký dávají, když mluví jedním způsobem, a jaký když druhým. Zastírání nebo naopak záměrné informování o opakování mluvčích jsou metodologické volby, které by měly odrážet ↗jazykovou situaci ve zkoumané společnosti – zastřít opakování mluvčích má smysl v situaci, kdy multilingvnost jednotlivců není v dané společnosti obvyklá, informovat o opakování je naopak smysluplné, když střídání jazyků/variet v komunikaci u stejných mluvčích je v dané společnosti běžnou praxí.

M.g.t. se uplatňuje v experimentální situaci vytvořené za účelem výzkumu. Z vyjádření ✍Lamberta (1967) je patrná představa, že tato okolnost nehraje podstatnou roli a hodnotící reakce budou podobné reakcím v běžném životě, což je ale diskutabilní. Jiná kritika se zaměřuje na předpoklad, že by hodnocení konkrétních projevů mluvčích bylo možné chápat jako hodnocení celých jazykových společenství. Kritika se zakládá na tom, že sociální skupiny nemusí charakterizovat jen jedna jazyková varieta zahrnutá do experimentu a také že některé variety mohou být více a jiné méně patřičné pro určitá témata, sociální role n. prostředí, a tedy pro konkrétní text použitý při m.g.t. (viz ✍Agheyisi(ová) & Fishman, 1970). Jiným objektem kritiky je předpoklad, že by hodnocení projevů konkrétních vybraných mluvčích bylo možné chápat jako hodnocení jazyků/variet jako takových bez zohlednění role individuálních řečových rysů mluvčích.

Přeložit název metody do č. je obtížné. Existuje překlad metoda spojitých masek (✍Chromý, 2009), kde „maskami“ se míní jednotlivé hlasové stimuly (podoby) a „spojitosti“ – výskyt jednoho mluvčího vícekrát v sérii stimulů. Protože podstatou metody je užití více stimulů (podob) od téhož mluvčího a jejich srovnání, bylo by možné název přeložit i jako „technika spárovaných stimulů“.